HOW TO GET OUT OF A TRAFFIC TICKET

Když ti, kdo vás šikanovali na škole, vyrostou, může se přihodit jedna ze dvou věcí. Buďto se z nich stanou drogoví dealeři a nebo policajti. To, která z těchto dvou možností bude platit, záleží do značné míry na tom, jak měli vzdělané rodiče. Pokud byla máma učitelka a táta dělal pojišťováka, pak ten malý hajzlík, co vám v hodině tělocviku stahoval gatě, bude jednoho dne nosit policejní odznáček.
Pokud táta pláchl a máma po večerech šlapala chodník, pak ta svině, která vám dala pěstí do nosu jenom proto aby vyhrála sázku, bude doma ve skříni pěstovat marijánku. Jediný člověk, jehož život je ještě předvídatelnější než život podobného parchanta, je hezká blonďatá roztleskávačka, u které je jisté, že bude mít v šestadvaceti tři děcka a třicet kilo navíc.

WHEN EXACTLY DO KIDS GROW UP?

Když děti dosáhnou určitého věku, vzniknou vedle povinnosti přidat na dort další svíčku i další nová očekávání. Když bude vašemu dítěti pět let, už se mu nebude chtít pojmenovávat všechny slimáky v zahradě. V osmi letech začne zvažovat, že by si ten karbanátek přece jenom dal, ale většinu z něj stejně tajně odnese psovi.
Ve třinácti budou žadonit, aby dostali dalšího pejska a budou tvrdit, že tentokrát ho budou brávat na opravdové procházky a ne ho jenom zamykat do garáže. Až jim bude osmnáct, můžete doufat maximálně v to, že psa nezavřou do auta spolu s klíčky. V jednadvaceti už to v podstatě, co se očekávání týče, vzdáte. Aspoň já jsem to vzdala.

FRATERNIZING WITH THE ENEMY

Dnes ráno jsem tenisky nechala ve skříni, kraťasy Nike v šuplíku a energy drinky ve spíži. Namísto toho jsem si oblékla šortky s vycpávkami a parádní helmu. Moje představa byla taková, že se s předstihem dostavím na skupinový cyklistický výlet, který vyrážel od obchodu, kde jsem si předtím koupila kolo.
Ukázalo se nicméně, že odjet na cyklistický výlet trvá výrazně déle než jít si zaběhat. Nejdřív se musí rozebrat kolo, pak se vycouvá autem z parkovacího místa, aby se kolo mohlo naložit, pak se napodruhé jde z domu k autu, tentokrát s helmou, vodou a klíčky. Jakmile se tohle všechno zvládne, ještě se upraví plenka v šortkách a vyráží se.

THE GIRL FROM THE MUFFLER COMMERCIAL

Ježišmarjá, už to běží! Celé dny čekám, až tuhle reklamu zase pustí a konečně je to tady. To je ta holka co jsem vám o ní říkal, ta co ji vždycky vídám v televizi. Ticho! Tenhle kousek mám nejradši. No podívejte na ni. Není to nejkrásnější ženská jakou jste kdy viděli? Nemá naprosto úžasný hlas? Že je to ta nejdokonalejší lidská bytost jakou kdy svět viděl?
Já na to s dovolením odpovím sám. Opravdu, nikdo tak úchvatný jako to děvče z reklamy na tlumiče nikdy neexistoval. Na to vemte jed. Smůla, že ta holka není moje přítelkyně. Já bych se k ní choval hrozně hezky. Rozmazloval bych ji a šíleně bych ji miloval. Za normálních okolností jsem přitom skromný člověk a nerad sám sebe chválím, ale ono to tak skutečně je. Pokud umím jednu věc dobře, tak zacházet se ženou tak jak si zaslouží.

KYLE, THE TURNAROUND KID

Kyle byl trdlo. I po čtyřech měsících od chvíle, kdy jsem ho najala na poměrně prestižní placenou stáž, jsem nepřišla na výstižnější popis jeho osobnosti. Kyle celý týden nedělal nic jiného, než že blbnul, balil stážistky a surfoval po internetu.
Přidělovat Kyleovi úkoly bylo marné. Ten kluk byl neustále zabraný do vymýšlení nějakých otravných kanadských žertíků, než aby si našel čas vzít pár papírů a někam je zařadit. Když všichni ostatní měli plné ruce práce a nestíhali, Kyle se nikdy nesnížil k tomu, aby přiložil ruce k dílu a helfnul. Do práce pravidelně chodil s dvacetiminutovým zpožděním, člověk si podle něj mohl nastavit hodinky. A minimálně třikrát odešel na oběd a už se nevrátil.

MY BEST FRIEND

Když mi bylo osm nebo devět, vypadalo to, že žádný z mých spolužáků nemá zájem se se mnou kamarádit. Upřímně řečeno jsem se jim ani nedivila. Tenkrát bych sama sebe za kamarádku taky nechtěla. Nejenom že jsem tam byla nová, ale navíc jsem byla celkově trochu divná a nikdo neměl zájem, abych se s ním kamarádila.
K tomu všemu se mi ještě před nedávnem rozvedli rodiče, ale já jsem s tátou stejně nikdy nevycházela. Už před rozvodem jsme se spolu skoro vůbec nebavili a po něm se to všechno ještě zhoršilo. Takže když ses objevila ty, měla jsem pocit, že dostávám nějaký dar, o jehož existenci jsem do té doby neměla ani ponětí.

MEET THE CHEERLEADER: ADRIENNE

Moji mámu zavraždili. Zabil ji můj nevlastní otec. Stalo se to těsně po mých prvních narozeninách. Občas, když si na to vzpomenu, tak se hrozně rozpláču. Ale ono nemá smysl lámat si hlavu tím, proč se to stalo zrovna mě. Na tu otázku stejně neexistuje žádná správná odpověď a člověk tím jenom ztrácí čas. Stejně tak se můžete ptát, proč by se to nemělo stát mě?
Potom co mi zabili mámu jsem nějakou dobu bydlela u babičky. Ta ale byla v té době v hrozném stavu. Byla závislá na drogách a pití a nebyla s to vychovávat malé dítě. Moje teta Pam se pak teda rozhodla, že bude lepší, když budu bydlet u ní, a stopem se pro mě v nějaké dodávce vydala na Floridu. Někteří lidi se na babičku zlobili, že se mě vzdala, ale zpětně vidím, že to asi bylo nejrozumnější řešení.

INDEPENDENCE DAY AT TARGET

Minulý týden jsem s třemi dětmi, 10letým, 8letým a 7letým, zašla do Targetu. Na chvilku jsme se zastavili u hraček, protože si pamatuju jaké to bylo se jako dítě procházet kolem těch regálů a snít. (to je rozdíl oproti dnešku, kdy děcka prochází kolem regálů a furt něco vyžadují, dokud nemají dost.)
Děckám jsem řekla, "Já se jdu mrknout na ručníky a možná na nějaké věci do kuchyně. Slibuju, že mi to nebude trvat moc dlouho. Za deset minut si pro vás přijdu." Jako děcko bych nad podobným návrhem ani nemrkla. Naopak, byla bych nadšená.

BACK IN THE SADDLE

Od té doby co jsem si při opravě střechy zlomil nohu, beru peníze za to, že jsem doma. Nějakou dobu to byla paráda, dívat se jak mi chodí plat a přitom sledovat seriály, které jsem předtím nestíhal. Pak to ale se mnou začalo šít a cítil jsem, že musím někam vypadnout.
Autem jsem nikam nemohl, protože jsem neohnul nohu a dojít někam o berlích mi trvalo věčnost. Minulý týden jsem musel do města, protože se mi nepodařilo sehnat nikoho, kdo by mi sem hodil něco na jídlo. Neuvěřitelné. Zbývá ještě celý týden než mi sundají sádru a nikdo mi není ochotný pomoct.

MEET THE CHEERLEADER: RHONEÉ

Roztleskávačku dělám od prváku na střední. Když mi bylo kolem dvaadvaceti, dala jsem si na chvilku pauzu, ale pak jsem se k tomu zase vrátila. V Ben-Gals jsem teď druhým rokem. První rok jsem každý den dojížděla tři hodiny. Nejsem sice žádná velká řidička, ale neměla jsem problém trávit tolik času cestováním. Tak moc jsem chtěla roztleskávat.
V té době jsem rozhodně ještě neměla dost zkušeností. O některých věcech co roztleskávačky musí umět jsem nikdy předtím ani neslyšela a když jsem se o to místo hlásila, ani mě nenapadlo, že by mě opravdu mohli vzít. Talentovky jsem ale zvládla velice dobře, všechna ta příprava a trénink se evidentně vyplatily.

FACEBOOK WARS

Tohle je míněno pro mou dceru Hannah a ještě víc pak pro její kamarády na Facebooku, kterým její malá vzpoura přišla ohromně zábavná. Tipuju, že většina rodičů žije v představě, že jejich děti by na Facebook nikdy nic ošklivého nenapsaly. Asi vás nepotěším, ale napsaly a už to nejspíš i udělaly. Vy jste na to akorát ještě nepřišli, nebo jste se nenamáhali si to pozjišťovat.
S dovolením vám přečtu jednu věc, kterou nedávno na Facebooku vystavila moje dcera. Stěžuje si na to, že s ní s manželkou zacházíme jako s nějakým otrokem. Ujišťuju vás, že jde o naprosto nehorázné tvrzení.

NO-SHOW FOR SANDY

Jak už možná víte, mé nedělní vystoupení v New Yorku se ruší. Pokusím se vám vysvětlit, jak jsem k tomuto rozhodnutí dospěl. V podstatě se snažím zajistit, aby se nikomu nic zlého nestalo. Posledních pár dnů jsem nad vším hodně přemýšlel a jiné řešení se nenabízelo.
Mám o vás strach, s tím nic nenadělám. Pokud kvůli mě má 4300 lidí v neděli večer přijít na Manhattan, přesně v tu dobu, kdy má celé město hrozným způsobem zdevastovat hurikán, pak bych měl nějak zařídit, aby všichni dorazili v pořádku domů. Tohle bude bouřka jako prase. Mně to věřit nemusíte, ale víte, že sám starosta nařídil na neděli večer uzavírku veškeré hromadné dopravy (včetně metra, autobusů a příměstských vlaků).

LIKE A HEART ATTACK

Dopis o zajímavém setkání. Dallas, Texas, 19. červen, 2000
Tak Sáro, klidně zase s chutí vytáhni tu nálepku s nápisem Hysterka. Nebo zatím ještě ne, co já ti vím. Já se v tom teda fakt plácám, co? Už tady ze všeho šílím. To jak daleko od školy bydlím se mi projevuje na prospěchu ve škole a to mě hrozně ubíjí. Je to na prd i z toho důvodu, že si pak těžko sháním při škole práci a následně jsem finančně závislá na Stevovi. No jo, furt ta samá písnička, však to znáš. Už tě asi nebaví to poslouchat.
K tomu všemu ještě bydlím s třemi kluky a víš jak to chodí. Dělají tady hrozný bordel a uklízím to já. Oni by pořád jenom pařili. Jsou to vysokoškoláci a k tomu věku to asi patří. Ale já to nemusím snášet, nebo snad jo? Onehdá jsem Stevovi řekla, že zvažuju, že se odstěhuju a on se z toho rozplakal. No chápeš to? Já nevím co dělat s lidmi, když pláčou... pokud teda nechápu, proč pláčou. Ale tohle absolutně nechápu.

MEET THE CHEERLEADERS: SARAH

Pracuju pro Pepsi. Musím být v podstatě nepřetržitě na telefonu, což je šílený stres. Když někde dojde Mountain Dew a oni ji zrovna mají mít ve slevě, zavolají mi, abych jim tam obratem pár kusů přivezla. Očekává se ode mě, že praštím s tím co zrovna dělám a okamžitě vyrazím řešit situaci. Občas mně to jde pěkně na nervy, ale nějak se holt vydělávat musí.
Se Shannon jsme kamarádky odjakživa. Kamarádíme se vlastně od našeho prvního setkání, to bylo ještě na střední. Hned jsme si porozuměly, bylo to jako potkat ztracené dvojče. Dokonce jsme se navzájem hecovaly ohledně přihlášky na konkurs na roztleskávačku. Jak jde o roztleskávání, jsme obě velice soutěživé. Pořád se navzájem štengrujeme a snažíme se jedna druhou překonat a zvyšujeme si navzájem laťku a tak různě. Jinak jsme ale pohodové holky, všechno bereme v klidu.

CHILDHOOD: THEN AND NOW

Když jsem byla malá, rodiče mě každý den vystrčili na ulici a řekli, "Vrať se, až budou na ulici svítit lampy." Často se ke mně jak ocásek přilepil i můj tříletý brácha, což jsem samozřejmě považovala za hrozné břímě. Koneckonců, mně už bylo 5 a byla jsem moc stará na to, abych si hrála s malými dětmi. Stejně jsem se o něj ale nakonec musela postarat, protože od toho starší sestry jsou.
Tehdy to ještě nebývalo tak, že by se pro děti několik týdnů dopředu organizovaly dvouhodinové srazy. Namísto toho se prostě šlo zaklepat na dveře. "Má Pepa / Maruška dovoleno jít si hrát ven?" No jasně že to měli dovoleno. Proč by neměli?

MY YEAR OF LIVING DANGEROUSLY

Když mi bylo patnáct, dostal jsem prostřednictvím sviště zásadní lekci o nahlížení na životní rizika. Poslední dobou na to zvíře myslím docela často a tento rok jsem si pracovně nazval Můj rok života na hraně. Celé se to přihodilo takhle. Jednou v létě před mnoha lety jsem na své stařičké motorce ujížděl zhruba čtyřicítkou přes pole, když mi najednou přední kolo vjelo do nory nějakého sviště. Motorka se na místě zastavila. Já ne.
Přeletěl jsem přes řidítka a čas se na pár vteřin zastavil. To mi umožnilo pro každý případ rychle přijmout Ježíše Krista jako svého pána a spasitele (určitě chápete, že v podobné chvíli člověk hledá spásu kdekoli). Také jsem sám sobě bleskově slíbil, že pokud přežiju, půjdu od té chvíle ve stopách svých předků a budu na sebe dávat setsakramentský pozor. Přežil jsem a následujících třicet let jsem se proti danému slibu neprohřešil.

SNEAKING UP ON GRANDMA

Byl horký srpnový den a my se příšerně nudili. Bráchovi a bratranci bylo tenkrát pět a mně devět. "Pojďme vyplašit babičku," navrhl jsem. Mladší rodinní příslušníci okamžitě souhlasili, jako ostatně vždy. Ať jsem navrhl cokoli a ať to bylo jakkoli šílené, oni nikdy neprotestovali.
V tom tkví síla staršího dítěte. Mladší děti mylně předpokládají, že víte co děláte, a že pokud přijde nějaký průser, tak je z něj vytáhnete. Vy ve skutečnosti vůbec netušíte co děláte a z žádného průseru je nikdy nevytáhnete, ale říkáte si, že to oni nemusí vědět.