FRATERNIZING WITH THE ENEMY

Dnes ráno jsem tenisky nechala ve skříni, kraťasy Nike v šuplíku a energy drinky ve spíži. Namísto toho jsem si oblékla šortky s vycpávkami a parádní helmu. Moje představa byla taková, že se s předstihem dostavím na skupinový cyklistický výlet, který vyrážel od obchodu, kde jsem si předtím koupila kolo.
Ukázalo se nicméně, že odjet na cyklistický výlet trvá výrazně déle než jít si zaběhat. Nejdřív se musí rozebrat kolo, pak se vycouvá autem z parkovacího místa, aby se kolo mohlo naložit, pak se napodruhé jde z domu k autu, tentokrát s helmou, vodou a klíčky. Jakmile se tohle všechno zvládne, ještě se upraví plenka v šortkách a vyráží se.
Můj plán byl, že se ke skupině připojím velmi nenápadně. Plán vzal za své ve chvíli, kdy jsem přijela na sraz. Byla jsem tam jediná, kdo neměl ty zasouvací boty (nebo jak se jim říká – zasunovací boty? boty do šlapátek? to je fuk). Nechtěla jsem, aby mě prokoukli ještě než vyrazíme, a tak jsem se ze všech sil snažila svou spodní polovinu těla zneviditelnit.
Z těch zhruba 30 lidí, kteří byli na parkovišti, za mnou jeden přišel a začal se se mnou bavit. Povídal mi, že vypadám spíš jako běžkyně (co mě prozradilo?) a pak mi začal vyprávět o běžeckých stezkách v Jižní Karolíně, které mají nějakých pět kilometrů. Odpověděla jsem mu, že pokud stezka nemá aspoň deset kilometrů, tak kvůli ní ani nevylézám z postele. Pak jsem se cítila jako blbec, že jsem mu to takhle neomaleně řekla, ale to jsem prostě já. Jak přijde na běhání, neberu si servítky.
Držela jsem se skupiny C, známé také pod přezdívkou "Pomalá skupina". Pomalá skupina se dále dělila na "Průměrně pomalou" a "Šíleně pomalou." Já jsem naštěstí držela krok s tou první. Jeli jsme po zapadlých cestičkách v nádherných odlehlých městečcích a vesnicích. Všude byly farmy, krávy, pole s kukuřicí a tak a my jsme to míjeli.
Poměrně zábavné (a do stejné míry i otravné) mi přišlo to, jak všichni cítili nutnost se ke všemu vyjadřovat. Pokud byl na cestě štěrk, všichni to nahlas okomentovali. Totéž u zatáček. Když nás předjíždělo auto, všichni si to nahlas sdělili. Kdykoli jsme předjížděli nějakého běžce, ozvalo se sborové "Před námi běžec!"
Připomnělo mi to jeden díl Gilmorových děvčat, kde městečkem projíždí cyklistický závod. Přímo před restaurací je díra v silnici a každý cyklista co kolem ní jede zavolá "Díííraaa!", ačkoli ten za ním si jí nemůže nevšimnout. Lukovi to nakonec začne lézt krkem a začne na cyklisty křičet, ať už sakra tolik nehulákají. Já jsem každopádně necítila potřebu přidat své "Za námi auto!" k osmnácti dalším hlasům, které oznamovaly totéž.
Zhruba v polovině výletu se obě skupiny pomalých dočasně sloučily, aby probraly, kdo se chce vydat po "cestě s pekelným kopcem." Neměla jsem tušení o čem je řeč, ale vzhledem k tomu, že si docela věřím, rozhodla jsem se přidat ke skupině co chtěla do kopce (byli v ní převážně chlapi) – hlavně proto, abych zjistila, o jakém kopci je řeč. Připomínám, že jsme od začátku jezdili lehce zvlněnou krajinou a já jsem byla natěšená na to, že si trochu máknu.
Do té doby jsem v pohodě držela krok se všemi těmi cyklisty s luxusními koly a speciálním vybavením. Neviděla jsem jediný důvod proč zrovna teď vyměknout. Přesto mě v jedné chvíli přepadly mírné obavy z toho, co se mnou ten kopec provede. I drsní chlapi mezi námi tvrdili, že při výšlapu člověk téměř stojí na místě. Co když jsem přecenila síly? Není možné, že ten kopec je opravdu tak prudký, že jej zvládnou jenom skuteční cyklisté? Opravdu chci riskovat, že se ztrapním?
Nakonec se jednalo jen o momentální slabost, která mě brzo přešla. Řekla jsem si, že to nemůže být o nic horší než ten kopec hned vedle našeho. A taky že nebylo. Vposledku se z toho vyklubalo velké zklamání. Ano, supěla jsem jak starý chlap, ale v žádnou chvíli jsem neměla pocit, že by mi měly explodovat vnitřnosti, nebo že se mi převrátí žaludek, jak tomu bývá při běhání. Když člověk běhá, tak se na tyhle věci pak holt dívá trochu jinak. Jakmile za sebou máte maraton, nějaký "pekelný kopec" vám na sebedůvěře neubere.
Krátce před naší poslední zastávkou začali ostatní cyklisté konečně vnímat mou přítomnost a usoudili, že jim stojím za nějaké to slovo. Jeden člověk mi řekl, že si mám pořídit pořádné boty. To jsem věděla i bez něho. Na druhé straně, pokud jsem tohle zvládla bez lepších bot, proč bych za ně měla vypláznout tolik peněz, že jo? No nic.
Poslední tři kiláky toho okruhu se nazývají Grand Prix a jede se tam takzvaně na krev. Můj nezdolný duch mi napověděl, že mám zatnout zuby a bojovat – a opravdu, udržela jsem potřebné tempo až do konce.
Když jsme se vrátili k obchodu, všichni si posbírali svoje věci a odcházeli a já jsem tam stála a přemýšlela, jestli to tímhle končí. Po skupinovém běhání vždycky zajdeme na kafe nebo popít, nebo si aspoň řekneme jak se jmenujeme. Tady ne, tady byl konec. Šla jsem k autu, které jsem zaparkovala hodně daleko, protože jsem nechtěla, aby někdo viděl, že kromě fajnových botiček nemám jako jediná na autě ani držák na kolo. Rozmontovala jsem kolo a jela domů.
Celkem vzato to na první jízdu nebylo zlé, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Asi mám lepší fyzičku, než jsem si myslela. Jsem si jistá, že kdybych měla lepší boty a takové ty směšné oblečky s kapsami na zádech, ani by nepoznali, že k nim nepatřím. Zítra se vracím ke kariéře běžkyně. Pokud se někdy cítím nejvíc v pohodě, pak je to při běhání. Nicméně určitě nezamrzí čas od času zkusit i něco jiného.