Dnes
ráno jsem tenisky nechala ve skříni, kraťasy Nike v šuplíku a
energy drinky ve spíži. Namísto toho jsem si oblékla šortky s
vycpávkami a parádní helmu. Moje představa byla taková, že se s
předstihem dostavím na skupinový cyklistický výlet, který
vyrážel od obchodu, kde jsem si předtím koupila kolo.
Ukázalo
se nicméně, že odjet na cyklistický výlet trvá výrazně déle
než jít si zaběhat. Nejdřív se musí rozebrat kolo, pak
se vycouvá autem z parkovacího místa, aby se kolo mohlo naložit,
pak se napodruhé jde z domu k autu, tentokrát s helmou, vodou a
klíčky. Jakmile se tohle všechno zvládne, ještě se upraví
plenka v šortkách a vyráží se.
Můj
plán byl, že se ke skupině připojím velmi nenápadně. Plán
vzal za své ve chvíli, kdy jsem přijela na sraz. Byla jsem tam
jediná, kdo neměl ty zasouvací boty (nebo jak se jim říká
– zasunovací boty? boty do šlapátek? to je fuk). Nechtěla jsem,
aby mě prokoukli ještě než vyrazíme, a tak jsem se ze všech sil
snažila svou spodní polovinu těla zneviditelnit.
Z
těch zhruba 30 lidí, kteří byli na parkovišti, za mnou jeden
přišel a začal se se mnou bavit. Povídal mi, že vypadám spíš
jako běžkyně (co mě prozradilo?) a pak mi začal vyprávět o
běžeckých stezkách v Jižní Karolíně, které mají
nějakých pět kilometrů. Odpověděla jsem mu, že pokud stezka
nemá aspoň deset kilometrů, tak kvůli ní ani nevylézám z
postele. Pak jsem se cítila jako blbec, že jsem mu to takhle
neomaleně řekla, ale to jsem prostě já. Jak přijde na běhání,
neberu si servítky.
Držela
jsem se skupiny C, známé také pod přezdívkou "Pomalá
skupina". Pomalá skupina se dále dělila na "Průměrně
pomalou" a "Šíleně pomalou." Já jsem naštěstí
držela krok s tou první. Jeli jsme po zapadlých cestičkách v
nádherných odlehlých městečcích a vesnicích. Všude byly
farmy, krávy, pole s kukuřicí a tak a my jsme to míjeli.
Poměrně
zábavné (a do stejné míry i otravné) mi přišlo to, jak všichni
cítili nutnost se ke všemu vyjadřovat. Pokud byl na cestě
štěrk, všichni to nahlas okomentovali. Totéž u zatáček. Když
nás předjíždělo auto, všichni si to nahlas sdělili. Kdykoli
jsme předjížděli nějakého běžce, ozvalo se sborové "Před
námi běžec!"
Připomnělo
mi to jeden díl Gilmorových děvčat, kde městečkem projíždí
cyklistický závod. Přímo před restaurací je díra v silnici a
každý cyklista co kolem ní jede zavolá "Díííraaa!",
ačkoli ten za ním si jí nemůže nevšimnout. Lukovi to nakonec
začne lézt krkem a začne na cyklisty křičet, ať už sakra tolik
nehulákají. Já jsem každopádně necítila potřebu přidat své
"Za námi auto!" k osmnácti dalším hlasům, které
oznamovaly totéž.
Zhruba
v polovině výletu se obě skupiny pomalých dočasně sloučily,
aby probraly, kdo se chce vydat po "cestě s pekelným
kopcem." Neměla jsem tušení o čem je řeč, ale vzhledem
k tomu, že si docela věřím, rozhodla jsem se přidat ke skupině
co chtěla do kopce (byli v ní převážně chlapi) – hlavně
proto, abych zjistila, o jakém kopci je řeč. Připomínám, že
jsme od začátku jezdili lehce zvlněnou krajinou a já jsem byla
natěšená na to, že si trochu máknu.
Do
té doby jsem v pohodě držela krok se všemi těmi cyklisty s
luxusními koly a speciálním vybavením. Neviděla jsem jediný
důvod proč zrovna teď vyměknout. Přesto mě v jedné chvíli
přepadly mírné obavy z toho, co se mnou ten kopec provede.
I drsní chlapi mezi námi tvrdili, že při výšlapu člověk téměř
stojí na místě. Co když jsem přecenila síly? Není možné, že
ten kopec je opravdu tak prudký, že jej zvládnou jenom skuteční
cyklisté? Opravdu chci riskovat, že se ztrapním?
Nakonec
se jednalo jen o momentální slabost, která mě brzo přešla.
Řekla jsem si, že to nemůže být o nic horší než ten kopec
hned vedle našeho. A taky že nebylo. Vposledku se z toho vyklubalo
velké zklamání. Ano, supěla jsem jak starý chlap, ale v
žádnou chvíli jsem neměla pocit, že by mi měly explodovat
vnitřnosti, nebo že se mi převrátí žaludek, jak tomu bývá při
běhání. Když člověk běhá, tak se na tyhle věci pak holt dívá
trochu jinak. Jakmile za sebou máte maraton, nějaký "pekelný
kopec" vám na sebedůvěře neubere.
Krátce
před naší poslední zastávkou začali ostatní cyklisté konečně
vnímat mou přítomnost a usoudili, že jim stojím za nějaké
to slovo. Jeden člověk mi řekl, že si mám pořídit pořádné
boty. To jsem věděla i bez něho. Na druhé straně, pokud
jsem tohle zvládla bez lepších bot, proč bych za ně měla
vypláznout tolik peněz, že jo? No nic.
Poslední
tři kiláky toho okruhu se nazývají Grand Prix a jede se tam
takzvaně na krev. Můj nezdolný duch mi napověděl, že mám
zatnout zuby a bojovat – a opravdu, udržela jsem potřebné tempo
až do konce.
Když
jsme se vrátili k obchodu, všichni si posbírali svoje věci a
odcházeli a já jsem tam stála a přemýšlela, jestli to tímhle
končí. Po skupinovém běhání vždycky zajdeme na kafe nebo
popít, nebo si aspoň řekneme jak se jmenujeme. Tady ne, tady byl
konec. Šla jsem k autu, které jsem zaparkovala hodně daleko,
protože jsem nechtěla, aby někdo viděl, že kromě fajnových
botiček nemám jako jediná na autě ani držák na kolo.
Rozmontovala jsem kolo a jela domů.
Celkem
vzato to na první jízdu nebylo zlé, mohlo to dopadnout mnohem hůř.
Asi mám lepší fyzičku, než jsem si myslela. Jsem si
jistá, že kdybych měla lepší boty a takové ty směšné oblečky
s kapsami na zádech, ani by nepoznali, že k nim nepatřím. Zítra
se vracím ke kariéře běžkyně. Pokud se někdy cítím nejvíc v
pohodě, pak je to při běhání. Nicméně určitě nezamrzí čas
od času zkusit i něco jiného.