MEET THE CHEERLEADER: ADRIENNE

Moji mámu zavraždili. Zabil ji můj nevlastní otec. Stalo se to těsně po mých prvních narozeninách. Občas, když si na to vzpomenu, tak se hrozně rozpláču. Ale ono nemá smysl lámat si hlavu tím, proč se to stalo zrovna mě. Na tu otázku stejně neexistuje žádná správná odpověď a člověk tím jenom ztrácí čas. Stejně tak se můžete ptát, proč by se to nemělo stát mě?
Potom co mi zabili mámu jsem nějakou dobu bydlela u babičky. Ta ale byla v té době v hrozném stavu. Byla závislá na drogách a pití a nebyla s to vychovávat malé dítě. Moje teta Pam se pak teda rozhodla, že bude lepší, když budu bydlet u ní, a stopem se pro mě v nějaké dodávce vydala na Floridu. Někteří lidi se na babičku zlobili, že se mě vzdala, ale zpětně vidím, že to asi bylo nejrozumnější řešení.
Měla bych asi zmínit, že Pam bylo v té době 16 let. Nakonec bez manžela vychovala šest dětí, což je pochopitelně šílený zápřah. Pam to ale zvládla úžasně. Myslím, že právě díky ní ze mě vyrostl dobrý člověk. (Stejně tak i ze všech ostatních dětí.) Bůhví, co by se mnou bylo, kdyby si mě babička nechala. Pam jsem za to ohromně vděčná a říkám jí mami.
Ve škole mi to šlo, takže jsem pak pokračovala dál na výšku. Vybrala jsem si obor trestní zákon. Když jsem získala diplom, šla jsem dělat zkoušku na policistku. K tomu, aby vás vzali na policejní akademii, musíte složit sérií testů. Já jsem prošla až do fáze, které se říká "pravidlo pěti", a kde vás srovnávají se čtyřmi dalšími uchazeči.
Já jsem v té době měla na kontě čtyři pokuty za rychlou jízdu, což samozřejmě nikdo neřeší, pokud se tedy zrovna nechcete stát policistou. Ty pokuty jsem dostala proto, že dojíždím daleko do práce a tím pádem mě každou chvilku zastavují policajti. Právě kvůli těm pokutám jsem pohořela. Docela mě to nakrklo. Pak jsem si řekla, že jim na to kašlu, že s nimi už nechci mít nic společného. Mohli by být rádi, kdyby mě měli v týmu a teď mě tam mít nebudou, dobře jim tak.
Pak jsem si to ale rozmyslela a šla jsem ještě na jednu zkoušku. Tentokrát jsem neprošla o dva body. Tentokrát jsem dopadla blbě kvůli tomu, že jsem celou dobu plánovala jak zabiju svého tehdejšího přítele, protože jsem kvůli němu přišla pozdě. On ode mě měl půjčené auto a nevrátil mi ho včas.
Jakmile bylo jasné, že mě zase nevezmou, rozhodla jsem se, že policistkou už nechci být. V tomhle ohledu se proti mě všechno spiklo. Navíc jsem nechtěla, aby mým dětem jednou někdo musel sdělit, že jim zastřelili maminku.
V Ben-Gals je v jedné skupině třicet bab a člověk by tipoval, že to bude samé pletichaření a pomluvy, ale tak tomu vůbec není. My si naopak pomáháme a dáváme na sebe navzájem pozor. Ostatní holky mi říkají, že jsem jejich vzor, protože sama vychovávám malou holčičku a přitom ještě pracuju na stavbě. Upřímně žasnou, jak to všechno naráz zvládám a ještě si užívám života.
Musím říct, že mi to velice lichotí. Každopádně mi to vždycky pozvedne sebevědomí. Když máte malé děcko, neděláte nic jiného, než že se o něj staráte. Takže když se ukáže, že někdo vidí kolik práce to z vaší strany obnáší, hned se cítíte líp.
Chlapi mě vůbec nebalí. Spousta mých kamarádek tvrdí, že ze mě jde strach a že přede mnou chlapi utíkají. Úspěšné a nezávislé ženy mají problém najít si vztah, natožpak se vdát. Muži se podle všeho bojí je vůbec oslovit. Mně to teda přijde hodně divné, ale asi na tom něco je.
Podle toho co všichni říkají, tak ze mě vyzařuje něco ve smyslu, Pokud netušíte do čeho jdete, držte se ode mě radši dál. V baru kolem mě chlapi prochází, jako bych byla neviditelná. Mám dokonce dojem, že někteří mě radši zdaleka obejdou, jenom abychom se náhodou nestřetli pohledem nebo se nedali do řeči. Jejich chyba.
Jedna věc, které se bojím, je, že selžu jako matka. Nechci, aby si moje dcera prošla tím, čím jsem si kdysi prošla já. Bojím se, že až vyroste, bude z ní taková ta princeznička, jako jsem svého času byla já. Rodiče mají sice jen omezené možnosti jak své děti ovlivňovat, ale není možné veškerou zodpovědnost shodit na školu. Jako rodič máte své povinnosti a ty si musíte plnit. Takže někdy jsem na dceru zbytečně přísná a pak se jí omlouvám. Její otec ji pro změnu rozmazluje, což mě taky štve, protože pak vypadám jako špatná matka.
Focení do kalendáře bylo supr. Ten den se všechno točí kolem vás. Čímž netvrdím, že tam nebylo nic, co by mi vadilo. Při focení člověk prochladne, protože důkladná příprava trvá mnohem déle, než byste čekali. Později zase rozmrznete, ale pár hodin to trvá. Tak třeba pod tímhle oblečkem mám podvlékačky. A na téhle fotce mám dvě trička s dlouhým rukávem a mikinu. Přes to všechno to ale stojí za to. Loni jsem byla Miss October. Když se jednou stanete Miss, tak vás potom pokaždé hrozně rozesmutní, pokud vás nevyberou.
Vždycky jsem chtěla dělat sestřičku v nemocnici. To je mé životní poslání. Je to taky můj sen od té doby, co jsem vyšla ze střední. Na pár let jsem to odložila k ledu, ale teď se k tomu chci vrátit a ještě to zkusit. Pochopitelně nechci pracovat zbytek života na stavbě. Moje tělo už by to stejně moc dlouho nevydrželo. Umím velice dobře vycházet s lidmi, což by mi povolání sestřičky mělo výrazně usnadnit. Musím se na to ale hrozně moc učit. Teď chodím do hodin chemie a to je teda boj. Pokud ale všechno dobře dopadne, měla bych za tři roky mít diplom. Držte mi palce.
Ze začátku, když jsem začínala na stavbě, tak mě tam chlapi přehlíželi, to v tom lepším případě. Můj šéf prohlásil, že ze mě kouká tak maximálně nějaká žaloba. Jednou mě donutil vzít kango a jít rozbít nějaký obrovský kus betonu. Následně jsem pak musela přenést hromadu trámů z jednoho místa někam úplně pryč. Nejspíš čekal, že vyměknu a zabalím to – tím by to haslo, hladce by se mě zbavili. Já jsem to ale ustála a myslím, že jsem si u nich od té doby vydobyla jakousi úctu.