Byl
horký srpnový den a my se příšerně nudili. Bráchovi a
bratranci bylo tenkrát pět a mně devět. "Pojďme vyplašit
babičku," navrhl jsem. Mladší rodinní příslušníci
okamžitě souhlasili, jako ostatně vždy. Ať jsem navrhl cokoli a
ať to bylo jakkoli šílené, oni nikdy neprotestovali.
V
tom tkví síla staršího dítěte.
Mladší děti mylně předpokládají, že víte co děláte,
a že pokud přijde nějaký průser, tak je z něj vytáhnete. Vy ve
skutečnosti vůbec netušíte co děláte a z žádného průseru je
nikdy nevytáhnete, ale říkáte si, že to oni nemusí vědět.
Strašení
babičky byla hra, kterou jsme hrávali často, protože byla
hrozně snadná. Moji prarodiče bydleli ve vrchním patře našeho
dvougeneračního domku v Brooklynu a během léta tam
nechávali všichni otevřené dveře. Tím pádem pro nás bylo
snadné tiše vyjít a pak zase sejít po venkovním schodišti a
dostat se k nim domů. Navíc jsme si přitom připadali jako špióni.
Nebo lupiči. To i ono bylo lepší než být usoplené malé děcka.
Babička
se ani na chvilku nezastavila a bylo snadné ji vyplašit.
Proto se z ní taky stal náš hlavní cíl. Dědu pro změnu
bavilo sedět v křesle s dýmkou a novinami, s tím nehnulo vůbec
nic. Pokaždé, když jsme se pokusili ho vylekat, jenom se nám
smál. Pro ego mladého špióna neexistuje větší ponížení než
smích.
Zato
babička, to byla dokonalá oběť. Věčně cupitala po
domě, oprašovala nábytek, kroutila hlavou nad drobky jídla na
koberci a přeskládávala různé cerepetičky na policích. Šlo ji
sledovat podle zvuků, které vydávala. V létě každý den několik
hodin zalévala rostlinky na přední verandě. Měřila ani ne
půldruhého metru a působila nesmírně křehce. Kdyby
vzlétla jako nějaký ptáček vždycky když jsme jí vyskočili za
zády a ze všech sil zařvali, ani by mě to nepřekvapilo.
Jonathana
a Joshe jsem provedl zadními dveřmi a vedl je do hostovského
pokoje v domě mých prarodičů. Vkradli jsme se dovnitř po
všech čtyřech, opatrně se prosmýkli kolem dveří a plížili se
chodbičkou. Tam to bylo nejrizikovější, protože se nebylo kde
schovat, ale naštěstí jsme to zvládli. Pak jsme se v kuchyni
proplazili dědovi kolem nohou a po špičkách tichoučce vyšli
otevřeným hlavním vchodem. Tam
už byla babi. Stála zády k nám, pobrukovala si nějakou
melodii a otrhávala ze svých rostlinek uschlé listí.
Zezadu
jsme se k ní připlížili, naprosto bez hnutí stáli přímo
za ní a čekali, až se otočí. Když se pak otočila, všichni
jsme zařvali "BABI!" a ona uskočila, přičemž jí
konvice spadla na zem. Pak si musela na chvilku sednout, aby se z
toho vzpamatovala. Chuderka malá z toho musela pokaždé mít
mini-infarkt. A my se chechtali až nás bolelo břicho, zatímco nás
babi kárala co jsme to za nezbedné kluky. Pak nám dala pár
sušenek a ty jsme přímo na verandě snědli. Za čtvrt hodiny jsme
jí totéž provedli znovu. Rodiče se nakonec domákli co se děje a
poslali mě na letní tábor.
Asi
to ode mě bylo hloupé a neměl jsem to dělávat. Devítiletý
kluk už by měl mít dost rozumu na to, aby věděl, že existují
lepší způsoby jak trávit léto než strašit vlastní
babičku. Já to ale nevěděl. Nebo pokud jo, tak mi to bylo jedno.
Až mnohem později jsem si uvědomil jaké trdla jsme byli a jak moc
nás prarodiče museli mít rádi, že to na nás nikdy nepráskli.
Tou dobou už ale babička nežila. Hrozně rád bych ji ještě
jednou naposled viděl – namísto strašení bych ji objal a řekl
jí, Promiň babi... a dík.
