Když
děti dosáhnou určitého věku, vzniknou vedle povinnosti přidat
na dort další svíčku i další nová očekávání. Když
bude vašemu dítěti pět let, už se mu nebude chtít pojmenovávat
všechny slimáky v zahradě. V osmi letech začne zvažovat, že by
si ten karbanátek přece jenom dal, ale většinu z něj stejně
tajně odnese psovi.
Ve
třinácti budou žadonit, aby dostali dalšího pejska a budou
tvrdit, že tentokrát ho budou brávat na opravdové procházky a ne
ho jenom zamykat do garáže. Až jim bude osmnáct, můžete doufat
maximálně v to, že psa nezavřou do auta spolu s klíčky.
V jednadvaceti už to v podstatě, co se očekávání týče,
vzdáte. Aspoň já jsem to vzdala.
Pár
měsíců před posledním rodinným víkendem na univerzitě kam
chodí moje dcera jsem se rozhodla, že tentokrát nebudu čekat
na pozvánku. Oznámila jsem jí, že přijedu, ať se jí to
líbí nebo ne. V reakci mi přišlo něco na způsob "No teda,
jsem fakt nadšená, že nás sem přijedeš špehovat, mě i moje
kamarády." Rozhodla jsem se tuto odpověď vnímat jako svého
druhu pozvánku.
Jelikož
dojíždění z New Jersey bylo šílené, posledních pár rodinných
víkendů mi uteklo. Teď když bydlím tady, nemám se už na co
vymlouvat. Dceři jsem akci připomněla dva týdny před jejím
konáním a překvapivě mi oznámila, "Jo, mám to v
kalendáři." A dodala, "Napadlo tě už, co bychom spolu
mohly dělat?"
To
jsem tedy nečekala - myslím to, že si to zapsala do kalendáře.
Že se ptala co budeme dělat, to mě nepřekvapilo. Koneckonců jde
jenom o RODINNÝ VÍKEND, o němž vyšla celá brožurka,
která se s předstihem rozesílala všem studentům i rodičům,
nemluvě o spoustě plakátů vyvěšených přímo na univerzitě.
Ale
to je fuk, v kalendáři mě měla a to jediné mě zajímalo. Byl to
příjemný pocit vědět, že se se mnou počítá, a díky němu
těch jinak nezáživných posledních pár týdnů nebylo
totálně ubíjejících (naprosto nevypočitatelné počasí mi na
náladě moc nepřidalo, stejně jako to, že jsem pořád ještě v
podstatě nezaměstnaná). V dané chvíli to bylo všechno jedno.
Brzy jsem se měla uvidět se svou dcerou a zdálo se dokonce, že se
na to těší. Kdo by to byl řekl.
Zkraje
týdne jsme si poslaly pár sms-ek, abychom vykoumaly, kdy bych
ideálně měla přijet. Protože jsem si dopředu prošla program,
vybrala jsem jeden koncert od 4 odpoledne. Naprosto zřetelně
si pamatuju, že mi psala, ať potvrdím, že přijedu ve tři, abych
ten koncert stihla. Tím pádem bychom měly dost času jít se
podívat kde bydlí, vyvenčit psa (kterému přišla speciální
pozvánka) a koncert bohatě stihnout.
V
pátek odpoledne mi dcera poslala zprávu, prý kdy plánuju přijet.
Já že ve tři. A ona prý, "Aha, no já čekala, že přijedeš
dřív." Zvažovala jsem, že jí přepošlu její původní
zprávu, ale pak jsem si to radši rozmyslela, protože
komplikovanější věci na mobilu, jako je přeposílání sms,
nezvládám, a kdybych se o to pokusila, tak bych tu asi seděla
ještě teď, snažila se na to přijít a celý rodinný víkend
bych promeškala.
Tak
jsem se jí zeptala v kolik hodin chce, abych přijela, a byla jsem
připravená, že mě požádá, abychom koncert vynechaly a šly
přímo na večeři. Namísto toho mi přišlo, "Co třeba v
poledne?" Tak jsem jí napsala, "No a co budeme dělat ty
čtyři hodiny před koncertem?" Když mi přišla smska, která
začínala slovy "Ráda bych ti představila..." málem
jsem se začala těšit – asi se brzo seznámím s někým
důležitým! – ale na dalším řádku bylo "... mou
kamarádku krysu." Hm.
Ale
stejně jsem těch 60 kilometrů ráda odřídila, abych tam v
poledne byla a uviděla svou dceru a její krysu. Hrozně jsem se
těšila, protože jsem měla možnost strávit s ní (a krysou) víc
času než se původně plánovalo. A nakonec jsme si obě užily
parádní odpoledne, i když kryse přišly mé vlasy
zábavnější než bych sama preferovala.
Celá
akce nakonec stála za to hlavně díky okamžiku, kdy jsem vešla do
studentské haly, kde říkala, že se potkáme. Když mě spatřila,
celá se rozzářila, vyskočila, objala
mě
a řekla, že se mám jít seznámit s jejími kamarády. A měla na
mysli opravdové kamarády, ne krysy.
